Digitální přístupnost: Proč se bez ní firmy neobejdou?

Navrhnout digitální obsah tak, aby ho mohli používat všichni bez ohledu na svá omezení – i tak bychom mohli definovat přístupnost. ​„Rozhraní webu, aplikace, dokument, video nebo podcast jsou přístupné ve chvíli, kdy nekladou uživatelům se zdravotním postižením překážky,“ vysvětluje specialista na přístupnost Radek Pavlíček. ​„Když třeba na e‑shop přijde člověk, který nevidí, měl by být schopen si na něm nakoupit. A když si chce neslyšící pustit video, měl by mít k dispozici titulky nebo přepis,“ dodává. 

Přístupnost je ale podle Pavlíčka důležitá pro mnohem širší okruh lidí: ​„Můžeme se bavit i o situačním nebo dočasném omezení. Když si třeba zlomíte ruku nebo jste ve veřejné dopravě a potřebujete něco rychle vyřídit, rozhraní by vám nemělo házet klacky pod nohy.“ 

Do širšího povědomí se problematika přístupnosti dostala hlavně díky nové legislativě. ​„Od června loňského roku je v plné účinnosti Evropský zákon o přístupnosti, který ovlivňuje spoustu produktů a služeb ve všech sedmadvaceti členských státech Evropské unie, což byl docela zásadní zlom a pro spoustu firem velký budíček,“ upozorňuje Pavlíček. 

I přes novou legislativu není podle něj situace zdaleka ideální. Řada webů či aplikací stále obsahuje bariéry i v tak základních věcech, jako je nedostatečný kontrast nebo nepopsané prvky formulářů, což lidem s handicapem znemožňuje jejich plnohodnotné používání. 

„Nejde ale jen o českou záležitost. Situace u nás je v podstatě stejná jako kdekoli jinde na světě. Něco funguje lépe u nás, něco jinde, ale zásadně se nelišíme,“ dodává. 

Co za současnou situací podle Pavlíčka stojí? Důvodem není ani tak zlá vůle firem a institucí, jako spíš prostá neznalost. Přístupnost totiž většinou není tématem ani během vzdělávání. ​„Výsledkem je, že člověk projde celým vzdělávacím systémem a jde navrhovat rozhraní bez znalosti toho, co vlastně přístupnost je. A z logiky věci tak na ni nemyslí,“ vysvětluje. 

Svoji roli hraje i to, že přínos přístupnosti často není na první pohled vidět. Firmy tak mají tendenci ji odsouvat ve prospěch funkcionality, designu nebo rychlosti vývoje a zákazníkům s dočasným nebo trvalým handicapem většinou nejdou naproti. ​„Kdyby opravdu platilo, že díky přístupnosti firmy získají víc zákazníků a tržeb, e‑shopy by se v ní dávno předháněly,“ říká Pavlíček. 

Důvodem, proč by podle něj firmy měly přístupnosti věnovat pozornost, nejsou jen zákonné povinnosti: ​„Téma bychom měli řešit i sami kvůli sobě, protože nikdo z nás nemládne. Všichni jednou budeme staří, to líbivé šedé písmo na bílém podkladu nepřečteme a budeme rádi třeba za to, když bude kontrastnější. Naštěstí řada firem začíná chápat, že by tu měly být pro všechny. Že necílí jen na ty mladé, zdravé s nejnovějšími iPhony, ale i na jejich prarodiče, kteří bankovní účet potřebují stejně jako jejich vnuci.“ 

Zásadní roli ve změně k lepšímu hraje podle Pavlíčka testování, a to ideálně přímo s lidmi s handicapem. ​„Dokud produkt neprojde testem uživatelů, kteří asistivní technologie používají, funkční přístupnosti nedosáhnete,“ říká a dodává, že v projektu Théseus poskytují firmám poradenství lidé, kteří mají potřebnou odbornost i žitou zkušenost s postižením. 

Samotné testování ale nestačí, pokud jsou firmy pod tlakem honu na každé pochybení a přístupnost vnímají jen jako formální povinnost. Místo praktičnosti se pak utápějí v nepodstatných detailech a uniká jim podstata problému v celé jeho šíři. ​„Je to podobný nesmysl, jako kdyby vám někdo řekl, že máte v koupelně prasklou obkladačku a musíte opustit dům, protože je neobyvatelný,“ vysvětluje zkušený odborník. Smyslem podle něj není splnit checklist, ale zajistit, aby uživatel dokázal službu bez problémů používat a projít jejími klíčovými funkcemi. 

Do tématu přístupnosti už delší dobu výrazně promlouvá i vývoj technologií – podle Pavlíčka zejména to, že asistivní nástroje jsou dnes dostupné všem jako běžná součást operačních systémů: ​„V podstatě každý má základní technologie k dispozici a mizí bariéra financí, které dřív lidé museli na pořízení nástrojů vynaložit.“ Do hry také čím dál častěji vstupuje umělá inteligence, která může pomáhat například s přepisem nebo popisem obsahu. 

Jak ale Pavlíček uzavírá, technologie samy o sobě nestačí a některá řešení jen vytvářejí dojem rychlé nápravy. ​„Nástroje slibující snadné pokrytí přístupnosti jsou lež, podvod a scam,“ říká otevřeně. Do budoucna přesto zůstává opatrným optimistou: ​„Nejde o to mít hned na začátku všechno perfektní, ale brát přístupnost jako proces, o který je potřeba se průběžně starat. To už dnes u klientů vidím čím dál častěji, což mi dává naději, že se věci budou ubírat správným směrem.“ 

Právě důraz na postupné zlepšování a skutečnou praxi rozhodne o tom, jestli budou digitální služby fungovat opravdu pro všechny.