Dig­itál­ní přís­tup­nost: Proč se bez ní firmy neobejdou?

Navrhnout dig­itál­ní obsah tak, aby ho mohli použí­vat všich­ni bez ohle­du na svá omezení – i tak bychom mohli defi­no­vat přís­tup­nost. ​„Rozhraní webu, aplikace, doku­ment, video nebo pod­cast jsou přís­tup­né ve chvíli, kdy nekladou uži­vatelům se zdravot­ním postižením překážky,“ vysvětlu­je spe­cial­ista na přís­tup­nost Radek Pavlíček. ​„Když tře­ba na e‑shop při­jde člověk, který nev­idí, měl by být schopen si na něm nakoupit. A když si chce nes­lyšící pustit video, měl by mít k dis­pozi­ci tit­ulky nebo přepis,“ dodává. 

Přís­tup­nost je ale podle Pavlíč­ka důležitá pro mno­hem širší okruh lidí: ​„Můžeme se bav­it i o situ­ačním nebo dočas­ném omezení. Když si tře­ba zlomíte ruku nebo jste ve veře­jné dopravě a potře­bu­jete něco rych­le vyřídit, rozhraní by vám nemě­lo házet klacky pod nohy.“ 

Do širšího pově­domí se prob­lemati­ka přís­tup­nos­ti dosta­la hlavně díky nové leg­isla­tivě. ​„Od červ­na loňského roku je v plné účin­nos­ti Evrop­ský zákon o přís­tup­nos­ti, který ovlivňu­je spous­tu pro­duk­tů a služeb ve všech sed­mad­vaceti člen­ských státech Evrop­ské unie, což byl docela zásad­ní zlom a pro spous­tu firem velký budíček,“ upo­zorňu­je Pavlíček. 

I přes novou leg­isla­tivu není podle něj situ­ace zdale­ka ideál­ní. Řada webů či aplikací stále obsahu­je bar­iéry i v tak zák­lad­ních věcech, jako je nedostatečný kon­trast nebo nepop­sané prvky for­mulářů, což lidem s hand­i­capem znemožňu­je jejich plno­hod­not­né používání. 

„Nejde ale jen o česk­ou záleži­tost. Situ­ace u nás je v pod­statě ste­jná jako kdekoli jinde na světě. Něco fun­gu­je lépe u nás, něco jinde, ale zásad­ně se nelišíme,“ dodává. 

Co za součas­nou situ­ací podle Pavlíč­ka sto­jí? Důvo­dem není ani tak zlá vůle firem a insti­tucí, jako spíš prostá nez­nalost. Přís­tup­nost totiž větši­nou není tématem ani během vzdělávání. ​„Výsled­kem je, že člověk pro­jde celým vzdělá­vacím sys­témem a jde navrho­vat rozhraní bez znalosti toho, co vlast­ně přís­tup­nost je. A z logiky věci tak na ni nemys­lí,“ vysvětluje. 

Svo­ji roli hra­je i to, že přínos přís­tup­nos­ti čas­to není na první pohled vidět. Firmy tak mají ten­den­ci ji odsou­vat ve prospěch funkcional­i­ty, designu nebo rychlosti vývo­je a zákazníkům s dočas­ným nebo trvalým hand­i­capem větši­nou nej­dou napro­ti. ​„Kdy­by oprav­du plati­lo, že díky přís­tup­nos­ti firmy získa­jí víc zákazníků a tržeb, e‑shopy by se v ní dávno před­háně­ly,“ říká Pavlíček. 

Důvo­dem, proč by podle něj firmy měly přís­tup­nos­ti věno­vat pozornost, nej­sou jen zákon­né povin­nos­ti: ​„Téma bychom měli řešit i sami kvůli sobě, pro­tože nikdo z nás nem­ládne. Všich­ni jed­nou budeme staří, to líbivé šedé pís­mo na bílém pod­kladu nepřečteme a budeme rádi tře­ba za to, když bude kon­trast­nější. Naštěstí řada firem začíná chá­pat, že by tu měly být pro všech­ny. Že necílí jen na ty mladé, zdravé s nejnovější­mi iPho­ny, ale i na jejich prar­o­diče, kteří bankovní účet potře­bu­jí ste­jně jako jejich vnuci.“ 

Zásad­ní roli ve změně k lep­ší­mu hra­je podle Pavlíč­ka testování, a to ideál­ně pří­mo s lid­mi s hand­i­capem. ​„Dokud pro­dukt nepro­jde testem uži­vatelů, kteří asis­tivní tech­nolo­gie použí­va­jí, funkční přís­tup­nos­ti nedosáh­nete,“ říká a dodává, že v pro­jek­tu Théseus posky­tu­jí fir­mám poraden­ství lidé, kteří mají potřeb­nou odbor­no­st i žitou zkušenost s postižením. 

Samot­né testování ale nes­tačí, pokud jsou firmy pod tlakem honu na každé pochy­bení a přís­tup­nost vní­ma­jí jen jako for­mál­ní povin­nost. Mís­to prak­tičnos­ti se pak utápějí v nepod­stat­ných detailech a uniká jim pod­sta­ta prob­lé­mu v celé jeho šíři. ​„Je to podob­ný nes­mysl, jako kdy­by vám něk­do řekl, že máte v koupel­ně prasklou obkladačku a musíte opustit dům, pro­tože je neoby­vatel­ný,“ vysvětlu­je zkušený odborník. Smyslem podle něj není splnit check­list, ale zajis­tit, aby uži­va­tel dokázal službu bez prob­lémů použí­vat a pro­jít její­mi klíčový­mi funkcemi. 

Do tématu přís­tup­nos­ti už delší dobu výrazně prom­lou­vá i vývoj tech­nologií – podle Pavlíč­ka zejmé­na to, že asis­tivní nástro­je jsou dnes dos­tup­né všem jako běžná součást oper­ačních sys­témů: ​„V pod­statě každý má zák­lad­ní tech­nolo­gie k dis­pozi­ci a mizí bar­iéra financí, které dřív lidé museli na pořízení nástro­jů vynaložit.“ Do hry také čím dál častěji vstupu­je umělá inteligence, která může pomáhat napřík­lad s přepisem nebo popisem obsahu. 

Jak ale Pavlíček uza­vírá, tech­nolo­gie samy o sobě nes­tačí a něk­terá řešení jen vytváře­jí dojem rych­lé nápravy. ​„Nástro­je slibu­jící snad­né pokry­tí přís­tup­nos­ti jsou lež, pod­vod a scam,“ říká otevřeně. Do budouc­na přesto zůstává opa­trným opti­mis­tou: ​„Nejde o to mít hned na začátku všech­no per­fek­t­ní, ale brát přís­tup­nost jako pro­ces, o který je potře­ba se průběžně starat. To už dnes u klien­tů vidím čím dál častěji, což mi dává naději, že se věci budou ubírat správným směrem.“ 

Právě důraz na pos­tup­né zlepšování a skuteč­nou praxi rozhodne o tom, jestli budou dig­itál­ní služ­by fun­go­vat oprav­du pro všechny.