Nahradí AI pedagogy? Nikdy! Ale usnadní jim práci a sblíží je s generacemi v lavicích…

Moderní technologie do školy patří. Ne že ne. Mohou pomoci s kdečím. Třeba s doučováním. Nebo s inkluzí. 
Či naopak s rychlejším rozvojem žáků, které ​„zprůměrovaná“ výuka srdečně nudí, protože jsou dávno dál. S AI můžou být napřed ještě víc. Bez potřeby pedagoga nebo jen s jeho letmou navigací, kam by mohli na výletech s AI ještě zabrousit.  
AI prostě může pomoci s personalizací, tj. s individuálním přístupem k žákům, na který při standardním provozu ani sebevýkonnější učitel nenajde čas. Virtuální asistenti a chatboti již dnes ve vyvinutějších koutech planety pomáhají s doučováním a odpovídají v reálném čase na všetečné otázky, čímž podporují individualizaci vzdělávacího procesu, jeho přizpůsobení svébytným potřebám každého jedince.

Opravy testů a písemek? Na papírové věže mohou učitelé radostně zapomenout… Nemluvě o spoustě jiné administrativy, učebních plánech a dalších chuťovkách. 
Škodolibá poznámka na okraj: Mnozí by si možná troufli tvrdit, že si AI poradí i s nejrozšířenější školní aplikací Bakalář, která je v mnoha ohledech s logikou dost na štíru.

AI je v očích mnoha lidí skvělá. V každém případě je náramně pohodlná. A na beztrestnou lenost se zvyká rychle. Což je i rizikem AI. Proč bych měl únavně protáčet svůj mozkový závit, když za mne AI všechno vymyslí? Jenomže… Zdravý selský rozum je zdravý selský rozum. Funguje bez baterií, nabíječky a zásuvky. Mnohdy nám pomůže najít i nějaké absolutně originální řešení, po kterém AI ve svých datových análech marně pátrá. A je to jen zdravý selský rozum (momentálně se maskuje pojmem kritické myšlení), který nám umožní nachytat AI takzvaně na švestkách. Holka totiž zatím dost často kecá, blufuje a vymlouvá se, že neví…   
V ověřování informací a analýzách také dosud není AI úplně silná. Klidně nám naservíruje blud, který se ovšem v jejích megadatech vyskytuje tak často, že ho má za pravdu. A analýzy? Totéž. Čerpá z těch, co už se dělaly. A pokud byly všechny na hlavu, stejně jsou to podle ní ty pravé… Je ovšem fakt, že trpěliví ji dokážou mnohé naučit. Nejprve si ale musejí osvojit myšlení v jejích mantinelech. Zvládnout myslet ​„AIčkově“. A o to právě ve vzdělávání primárně jde.

Řeší se i sociální otázka, kterou je demokratický přístup k pokročilým technologiím. Sice už přestává být až tak velkým problémem, protože je AI zdarma dostupná na řadě smartphonů, jenže… Pokročilejší varianty AI zase tak úplně za pár šupů nejsou. Vytuněnější smartphony ostatně také ne. 
Nezanedbatelná rizika rovněž představuje snazší zneužití osobních dat dětí. A v neposlední řadě nedostatečná ochrana soukromí. 

Takže AI ve školách určitě ANO, ale pod kontrolou – mravní, etickou, množstevní a tak dále. S prstem nonstop na spoušti samopalu zdravého rozumu. Tenhle oříšek se už ostatně snaží rozlousknout experti v EU, nicméně se zatím zdá, že na něm přijdou minimálně o pár zoubků.  
Naše školství asi nebude to, které by jim mohlo radit. Stejně však má nejvyšší čas, aby s AI začalo opatrně, s rozvahou, a především s oním zmíněným zdravým selským rozumem pracovat. Nebát se a začít, řekl by dnes možná tatíček Masaryk. 
A rodiče, kteří vědí, že jakékoli školy již po desetiletí nejsou místem, kde bychom se toho naučili nejvíce a nejlépe, mají šanci: Buď mohou svá dítka do světa AI uvést sami, nebo s nimi do něj pronikat pospolu. Ó jak obohacující a sbližující společná aktivita!

Kde ale najít konkrétní rady, jak zavést AI do vzdělávání? U Evy Nečasové v jejím projektu AI dětem. O AI jen nevykládá, ale učí a inspiruje, jak a kde ji ve vzdělávání využít.   
Podobně jako to dělají v zahraničí.  
– Ve Finsku je například AI začleňována do výuky již na ZŠ.
Ovšem s důrazem na etiku a kritické myšlení. 
– Estonsko využívá pokročilé digitální vzdělávací platformy, které umožňují individuální výuku.  
– USA (zejména MIT Initiative on AI & Education) přicházejí s projekty zaměřenými na podporu výuky prostřednictvím strojového učení. 

Kněžna Libuše by nás asi s touto vizí poslala někam. Nevyléčitelní optimisté však věří, že je reálná. Jisté je, že k tomu, aby mohla AI ve vzdělávání naplnit svůj potenciál, je nutná systematická strategie.
Pro začátek jen tři bodíky: 
▸Je třeba vyškolit učitele. Říct jim, co a jak mohou ve výuce s AI dělat. Jak studenty pedagogiky, tak více či méně ostřílené bardy v praxi. Neučit je nic moc konkrétního, protože vývoj jde dopředu tak rychle, že jim to za 14 dní může být k ničemu. Snažit se, aby úlohu digitálních technologií ve výuce především pochopili, vcítili se do ní. Ostatní už snad přijde samo.  
▸Spolupracovat s technologickými firmami, jako jsou Google, Microsoft a IBM. Jsou to právě ony, které můžou školám nabídnout platformy a nástroje pro výuku na bázi AI.  
▸A protože v dnešním propojeném světě skutečně všechno souvisí se vším, nikdy AI neizolovat například jen do hodin informatiky, digitální gramotnosti apod. AI je nový nastroj myšlení! A myslet přece potřebujeme v každém vyučovacím předmětu. Ba i v tělocviku.
Nebo při konzumaci oběda ve školní jídelně. V každé vteřině našich životů! Když nám zrovna dojdou vlastní mentální síly, AI je může zastoupit. Důležité ale je, aby je nenahradila zcela a trvale.
Protože – co si budeme povídat – naše inteligence přece MUSÍ BÝT LEPŠÍ než ta umělá! A to i kdyby nebyla. Vždyť je naše! Dovedla nás až do této digitální informační smršti, v níž teď lapáme po dechu! Přesto ji nade vše milujeme. Voní nám chybami života. Z nichž se samozřejmě stále naučíme nejvíc… O tom žádná. 

Ještě více se dozvíte zde: ⁠https://aidetem.cz.