Vlak, kód i sta­bil­ní provoz. Jak vypadá den v živ­otě soft­warového vývojáře?

Vede sed­mičlen­ný tým, který je vlast­ně vstup­ní bra­nou do banky – stará se o nově pří­chozí firem­ní klien­ty, tedy živnos­t­níky, malé a velké firmy i kor­po­race, a zajišťu­je co nejh­ladší roz­jezd a nas­tavení celého bankovního prostředí a pro­ce­su. Před něko­li­ka měsí­ci se s přítelkyní přestěho­val z Prahy do domku ve východ­ních Čechách, do pražské cen­trá­ly banky to tak nemá zrov­na blízko. Jiří Grun­wald však nedo­jíždí každý den, v Praze tráví větši­nou dva dny v týdnu.

„Vstávám před šestou, popo­je­du autem na nádraží a sedám na vlak. Ces­tovní čas se snažím smyslu­plně využít: vyřizu­ji e‑maily, plánu­ji den­ní agen­du, odpovídám na pří­pad­né dotazy z banky i od klien­tů, čtu odborné články nebo v Duolin­gu vylepšu­ji angličt­inu. A dojde i na soukromé věci – nový domov stále zařizu­jeme a vybavu­jeme, takže závěsy, svět­la, nábytek, nářadí do díl­ny a tak dále,“ smě­je se.

Po krátké ces­tě metrem je kolem deváté v kanceláři. Tým začíná krátkým syn­chro­niza­čním standupem, na němž se probere dění před­chozích dnů, co jde podle plánu a co né a jak se vyvíjí aktuál­ní sprint. Podí­va­jí se na aktuál­ní pro­dukt, jak se mu daří z pohle­du čísel, tedy kolik nových klien­tů do banky získali.

„Velk­ou část těch­to dnů zabíra­jí týmové schůzky, snažíme se využít možnost se vidět. Pak se každý pustí do své práce, a pokud je tře­ba něco pro­brat, snad­no si sed­neme s kole­gou k jed­no­mu počí­tači a věc vyřešíme. Když skončí sprint, je schůzek víc, vyhod­nocu­je se, čas­to se při­j­dou podí­vat lidé z banky, aby zjis­tili, jak se věci hýbou.“

Když je čas obě­da, snaží se tým vyrážet společně do restau­rací v okolí kanceláří, kra­bičky vedle kláves­nice se u nich nenosí. Pokud není čas na výpravu ven, jdou Jiří a jeho kole­gové do firem­ní kan­týny. Po návratu do kanceláře násle­du­je nezbyt­né kafíčko, u nějž se prober­ou další pra­cov­ní a mno­hdy i osob­ní záleži­tosti a plány, pří­pad­ně potře­bu­je-li něk­do s něčím pomo­ci a podobně.

„Odpoledne pak větši­nou ubíhá v podob­ném ryt­mu jako první část dne. I já se dostanu ke kódování. Sice méně než kole­gové, ale i na to řemes­lo dojde,“ usmívá se Jiří a dodává, že po ukončení sprintu si také s týmem sed­nou k jeho zhod­no­cení, řeknou si, co se poved­lo, co né a co propříště udělat lépe, aby bylo vše efektivnější.

Jak vypada­jí kanceláře, v nichž pracu­jí? Jde o open space pro čtveři­ci týmů, z nichž každý má pro sebe jakési hníz­do stolů pros­torově odd­ělených přepážka­mi. Kole­gové jsou si tak nablízku a v oper­a­tivním dosahu. 

Po prá­ci Jiří míří zpátky domů na východ Čech. Při­jíždí kolem osmé a sám přiznává, že ve vlaku už jen relax­u­je, čte nebo poslouchá hud­bu. Jelikož bydlí blízko přírodě, najde si čas na večerní procházku, ale na oblíbené kolo nebo běžky se do lesa větši­nou dostane ve dnech, kdy pracu­je z domova.

„I tehdy začínám v devět, nejsem úplně ran­ní ptáče. Nespěchám se sní­daní, vyřídím agen­du, dáme si s kol­e­gy kaž­do­den­ní standup a pak se snažím využít nerušený čas o samotě k hlubší prá­ci, přemýšlení nad pro­jek­ty, analýzám témat, ale i k samot­né­mu kódování.“

S kol­e­gy je v neustálém kon­tak­tu přes týmové nástro­je jako Teams, čas­to si ale v kalendáři naplánu­je ​„schůzku“ jen sám pro sebe, kdy ví, že nechce být vyrušován, a max­imál­ně se soustředí na tvůrčí práci.

S kol­e­gy má Jiří dom­lu­vu, že pokud je něco neod­klad­ného, vola­jí si, aby vyřešili urgent­ní věc, která hoří. Všich­ni se ale snaží toho nezneuží­vat pro mal­ičkosti, které se tře­ba dají vyřešit ve společném chatu. Jak­mile zazvoní pra­cov­ní tele­fon, všich­ni vědí, že jde o něco důležitého.

V domácí kanceláři větši­nou oběd­vá jíd­lo připravené předešlý večer. ​„Restau­rací u nás moc není a nej­sou úplně blízko a rozvoz jíd­la u nás nefun­gu­je. Ale nám to nevadí, přítelkyně i já rádi vaříme, takže obědy si zajišťu­jeme oba takhle. 

V těch­to dnech je skvělé, že je čas i na procházku, sport, nákup, právě na uvaření dobré večeře, na film. A pak už rych­le na kutě, pro­tože další den už zase vstávám na vlak,“ uza­vírá vývo­jář Jiří.