Deep Blue ver­sus Kas­parov. Jak stroj dostal člově­ka poprvé na lopatky

Čtyři sta tisíc dolarů, jež měly při­pad­nout vítězi, se skutečně krčí před výz­namem, který tehde­jší poráž­ka superšachisty super­počí­tačem nes­la. Zmíněná prohra Gar­ri­ho Kas­paro­va, k níž doš­lo 10. úno­ra 1996 (při zápa­su zahá­jeném šachovou Alapinovou variantou sicil­ské obrany), ale ještě nerozhod­la o výsled­ku celé hry.

Násle­du­jící den klání ve Filadelfii pokračo­va­lo a ten­tokrát to byl Kas­parov, kdo dal své­mu elek­tron­ick­é­mu pro­tivníkovi na frak po tři­ased­mdesáti tazích. Další dva zápasy skonči­ly remí­zou a posled­ní dvě hry už dostá­val za uši jen počí­tač, aby si čtyři stovky dolarových tisí­cov­ek nakonec přece jen odve­zl Gar­ri Kas­parov, a niko­liv tým IBM.

Jenže v květ­nu 1997 si člověk se stro­jem dali odve­tu, ten­tokrát v New Yorku, a to už Deep Blue dokon­al čin, který o rok dříve pouze naz­načil: Gar­ri Kas­parov se tu stal his­toricky prvním svě­tovým šam­pi­onem, který byl v rám­ci šachového tur­na­je poražen počí­tačem. Zahřát může lid­st­vo myšlen­ka, že i ten­tokrát si Kas­parov odnesl čtyři sta tisíc dolarů (ty zde byly vyhrazeny pro poraženého), ale tým IBM si odnesl stovek sedm a navrch ještě zdec­i­mování dosavad­ní lid­ské pýchy ohled­ně toho, že pokud jsme v něčem vážně nejlepší, jsou to šachy.

Deep Blue nám dal jas­ně naje­vo, že nejsme – a už nikdy neb­udeme. Co se na poli kom­pet­ice lidí a stro­jů udá­lo od té doby, solid­ně shrnu­je to, co Kas­parov prohlásil o mno­ho let později v pod­cas­tu Sama Har­rise. Muž, který v době své his­torické prohry obviňo­val IBM z pod­vádění (byl o tom natočen i pěkný doku­ment Game Over), v roce 2016 už svůj pos­toj stačil pře­hod­notit a poz­na­me­nal: ​„Pro­gram, který v pohodě porazí Deep Blue, si dnes můžete nain­stalo­vat i do laptopu.“

Deep Blue byl přit­om v době Kas­parovovy porážky čímko­liv jiným jen né lap­topem. Počí­tač, který původ­ně nesl označení Deep Thought (což ale příliš připomí­na­lo pornografický film Deep Throat, pročež jej IBM pře­j­men­o­va­lo), byl svého času masivní maši­nou, fyz­icky ses­tá­va­jící ze dvou vysokých beden. Sys­tém kom­bin­u­jící vyh­ledá­vací schop­nost dvou set mil­ionů šachových poz­ic za vteřinu s data­bází všech možných zahá­jení hry byl přík­la­dem takz­vané sym­bol­ické umělé inteligence, což byl příst­up kralu­jící oboru AI od poloviny padesátých do poloviny devadesátých let, a patřil k před­stupňům umělé inteligence, jak ji známe dnes.

Svůj šachi­stický um sys­tém nečer­pal ani tak z drob­ných pro­gramá­torských nuancí jako z brutál­ní výpočet­ní síly. Ta dří­mala v super­počí­tači IBM RS/6000 SP, osazeném třiceti pro­ce­so­ry Pow­er­PC 604^e a čtyři sta osmdesáti ​„šachový­mi čipy“. Samot­ný pro­gram byl nap­sán v pro­gramovacím jazyku C a běžel pod oper­ačním sys­témem AIX, a jen co se zahá­jení her týče, pra­co­v­al umělý mozek s více než čtyř­mi tisí­ci poz­ice­mi a sed­mi sty tisí­ci hra­mi šachových velmistrů.

Jak prediko­val zmíněný tele­vizní mod­erá­tor, skutečně to byl začátek něče­ho, co ovlivní fun­gování lid­st­va… ale živ­ot, ste­jně jako zprávy o počasí, jde dál. Počí­tače nás od té doby porazi­ly nejen ve hře go (kde jde mno­hem více o intu­ici, v níž se nám počí­tače nevy­rov­naly, dokud hru neovládl pro­gram Alpha­Go), ale dnešní pokročilí AI agen­ti už bez prob­lémů kralu­jí i Minecraftu. A tak nám nezbývá než umělé inteligen­ci popřát hod­ně štěstí, vzít si pop­corn a dívat se, jak si hraje.