Jak si na větě nezlámat prsty. Klávesnice od QWERTY k AI

Pro odpověď musíme na krátký exkurz do historie, konkrétně k psacímu stroji. Logika jeho rozvržení se zakládá na tom, aby se jednotlivá písmena na mechanické klávesnici o sebe nezasekávala. Tudíž jde o přesný opak toho, co by nám přišlo v dnešní době přirozenější – písmena, která se používají často za sebou, jsou od sebe umístěna co nejdále. V úvahu se při navrhování této klávesnice brala také četnost, s níž se ve slovech a větách písmena vyskytují, stejně jako jejich vzájemné kombinace.

Z tohoto základního principu vzešel revoluční model psacího stroje Remington s klávesnicí ve čtyřech řadách, který v roce 1878 představil dnes standardní rozvržení QWERTY. To fungovalo na svou dobu tak dokonale, že se z něj stal hned za pár dalších let standard.
Nejenže se mechanické klávesy vzájemně nezasekávaly jako jiné varianty, ale současně se takto psalo ze všech variant úplně nejrychleji. Dnes se rozložení mění podle zákonitostí jednotlivých jazyků.
Na české klávesnici se například prohodila písmenka Y a Z právě proto, že v češtině najdete Z častěji než Y. Z podobného důvodu Francouzi používají AZERTY s prohozeným Q a A, Z a W a jinou polohou písmena

Pokud se ale chcete propadnout do nekonečné králičí nory klávesnicových mystérií, existuje robustní aparát vědeckých zkoumání procentuálního zatížení jednotlivých prstů i jejich chybovosti, podle čehož je vhodné prohodit ta která písmena podle jejich výskytu v řeči, stejně jako podle toho, který prst ho v takové frekvenci zvládne lépe a který v něm naopak naseká o to více chyb.

Vzhledem k tomu dnes kromě klasické QWERTY (respektive QWERTZ) najdete i řadu odlišných variant, jež se pokoušejí jít v optimalizaci uspořádání ještě dál.
Začal s tím už Američan August Dvorak, který podrobil výskyt jednotlivých písmen v angličtině důkladné revizi, do níž zahrnul i sílu dopadu jednotlivých prstů a řadu dalších zjištění v oblasti ergonomie. Výsledkem se stala jeho Dvorak Simplified Keyboard (DSK) z roku 1936, která se s QWERTY dodnes přetahuje o prvenství v rychlosti i efektivitě. Nicméně podívejte se na svůj počítač či stroje svých kolegů a máte asi jasno, kdo vede.

Pokud vás překvapuje, že i v digitálním věku stále používáme klávesnice navržené v 19. století, máte pravdu. Snaha o přizpůsobení klávesnic zjištěním o tom, jak funguje jazyk i lidské tělo, v době všeobecného používání stolních počítačů, laptopů a iPadů (nehledě na ryze virtuální klávesnice na displejích chytrých telefonů) není ani zdaleka u konce. Zatímco každý mileniál už bere našeptávání celých slov ve WhatsAppu jako samozřejmost, vlastní nové varianty mají i profesionálové stále ťukající do klávesnic fyzických.

Máme tu například klávesnici Colemak, s níž se její autor Shai Coleman pokusil umístit nejpoužívanější znaky v angličtině ještě o něco praktičtěji (a existuje i její alternativa Tarmak, která je o něco více user friendly a míří na začátečníky). Další ​„level“ představuje klávesnice Workman, která staví na základech té Dvorakovy i Colemanovy a bere v potaz především to, jak se vůbec pohybují lidské ruce a jak se s mnohem ergonomičtějším přístupem vyhnout potížím s karpálním tunelem.

Ani u toho alternativy nekončí. Nicméně připomeňme, že i ty nejatraktivnější se stále orientují především na angličtinu.
Pokud s aktuálním rozvržením klávesnice nejste spokojeni, máte možnost volby. Možná je načase zvážit vlastní úpravu anebo počkat, až pro nás AI vytvoří dokonalou klávesnici. To abychom se nenudili, zatímco za nás všechno napíše.